Každé dítě v průběhu svého vývoje začne ukazovat prstíkem na předměty, a říkat nám tím: „maminko, tatínku, koukejte, sdílejte to se mnou, podívejte se a řekněte mi, co to je, nebo mi to rovnou podejte.“ :-), Jak naučit dítě ukazovat? Moje dcera začala dle mého deníčku na věci ukazovat už v roce a kousek. Prstíkem vždy mířila přesně, takže bylo hodně legrace, když ukázala na lidi, na kterých se jí něco nezdálo. U toho vydávala zvuk, kterému naštěstí ze začátku nikdo nerozuměl. Píšu naštěstí, protože nyní sice už ví, že na lidi se neukazuje, ale občas se díky její upřímnosti dostáváme do situací, kde bych nejraději byla neviditelná.
Mezi jedním rokem a 18. měsícem by vaše dítko mělo začít ukazovat na předměty. Pokud bude i po roce a půl pasivní vůči vaší snaze o sdílení pozornosti, doporučuji navštívit pediatra.
Není to nutné. Moje dcera nejprve ukazovala celou rukou a až pak jsme se snažili, aby zamířila přesně prstíkem. Důležité je, že se dítě snaží sdílet pozornost, nikoliv čím ukazuje.
Čtěte také: Jak naučit dítě zavazovat tkaničky
Tato činnost je dle mého velmi jednoduchá. Hodně dobré jsou na to babičky, naprosto ideální učitelky. Nicméně je potřeba, aby se zapojila celá rodina, včetně vás, protože se svým prckem trávíte nejvíce času. Já jsem svým dětem ukazovala téměř pořád něco.
Moje obě děti zbožňovaly knížku, kterou máme dodnes. Ačkoliv jsou mé děti jako noc a den, tak co se týče knih, vkus už od mala měly podobný. Kniha se jmenovala „Moje první slova“. V knížce jsou pouze obrázky a názvy věcí. Protože ji měly děti opravdu rády, prohlížely jsme ji několikrát denně. Vždy jsem ukázala na obrázek, sdělila, co to je, a takto jsem ukazovala na všechny obrázky.
Po přečtení knihy jsem to otočila a ptala se: „Kde je dort? Kde je ponožka?“ Vzala jsem ručičku malé a ukázala na správnou odpověď. Nešlo mi ani o to, aby správně věděla, kde tu konkrétní věc najde, ale aby vůbec pochopila, že ukazování je fajn a dokáže mi tím spoustu věcí sdělit.
Podívejte se na dětské knihy ZDE.
Vůbec nejlepší je, když můžeme vyrazit ven. Často jsem chodila s dcerou na zahradu a ukazovala jí kytičky. Ze začátku jsem jí na všechny kytičky říkala „kytka,“ a přivoněly jsme si. Pak jsem se jí opět zeptala, kde je kytka, a když nic, tak jsem na ni ukázala opět její ručičkou.
Další jednoduchý způsob je hrát si na takovou poloviční „schovku“. My jsme se u toho vždy dost nasmáli. Taťka se schová na místo, které je viditelné, např. pod postel a kouká mu noha, anebo za stůl, z kterého mu čouhá hlava apod.
Jednoduše, nechceme, aby dítě rodiče nenašlo, chceme, aby ho našlo a radostně na něj ukázalo. Taťku jsme takto hledaly a malá vždy, když jsme ho našly, začala vřískat radostí a já její ručičkou vždy ukázala a řekla „tady je táta.“
Moje dcera se naučila ukazovat už v jednom roce a pár týdnech, můj syn si dával na čas, jako se vším, a ukazování nám šlo až kolem 17. měsíce. I tato činnost je tedy individuální, a rozhodně není potřeba na dítě tlačit. Dejte mu prostor a mějte trpělivost, úspěch se dostaví velmi brzy.
Maminka Marie
Přečtěte si i další příběhy rodičů a nechte se inspirovat, nebo se učte z chyb druhých. Další příběhy , jak naučit dítě, najdete ZDE.